K aktuálním rozhodnutím Ústavního soudu o otázce promlčení nároku na mimořádné zvýšení náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění

V platné a účinné právní úpravě v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, je náhrada nemajetkové újmy na zdraví v podobě bolesti a ztížení společenského uplatnění zakotvena v ust. § 2958 a určení výše náhrady je ponecháno na volném uvážení soudu, který se může inspirovat úpravou v Metodice Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. I v současné době však stále probíhá celá řada soudních sporů o náhradu nemajetkové újmy na zdraví posuzovaných podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, kde byla náhrada újmy na zdraví upravená v § 444 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, určována na základě vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen „vyhláška č. 440/2001 Sb.“), přičemž soudu byla dána možnost mimořádného zvýšení odškodnění dle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.

Pokud jde o ztížení společenského uplatnění, pak se dle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. v rámci náhrady ztížení společenského uplatnění odškodňovaly následky za újmy na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména pak na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnění v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním. Při posuzování závažnosti ztížení společenského uplatnění se pak přihlíželo k věku poškozeného, jakož i rozsahu omezení možnosti uplatnit se v životě a ve společnosti.

Otázky posouzení promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy na zdraví v podobě bolesti a ztížení společenského uplatnění, resp. promlčení nároku na jeho mimořádné zvýšení, se týkají dva níže uvedené aktuální nálezy Ústavního soudu.

Nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 1346/16

V uvedeném případě stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3228/2014, kterým bylo zamítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ve sporu o náhradu újmy na zdraví způsobené non lege artis postupem lékaře, který posléze vyústil v trvalé poškození trojklanného nervu stěžovatelky.  

Nejvyšší soud v dovolání argumentoval tím, že: „Nárok na náhradu za bolest a nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění sice spolu souvisí (zejména svým původem ve škodné události), avšak stojí samostatně a samostatně se promlčují.“ Podle Nejvyššího soudu se zdravotní stav stěžovatelky musel ustálit nejpozději v srpnu 2006, kdy došlo k trvalému poškození trojklanného nervu stěžovatelky, a z tohoto důvodu byla z pohledu Nejvyššího soudu v řádné dvouleté zákonné lhůtě podána žaloba na náhradu škody z dubna 2008 i její doplnění ze srpna 2008, avšak rozšíření žaloby na bolestné z prosince 2008 bylo již dle Nejvyššího soudu podáno až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby.

Ústavní soud se však s názorem Nejvyššího soudu neztotožnil a ve svém nálezu sdělil následující:

„Ústavní soud ze zapůjčeného soudního spisu Městského soudu v Brně zjistil, stěžovatelka žalobou ze dne 10. 4. 2008 ve spojení s jejím doplněním ze dne 6. 8. 2008, podaným k výzvě soudu ve smyslu § 43 odst. 2 občanského soudního řádu, uplatnila nárok na odškodnění bolesti ve výši 10.800,- Kč podle bodového hodnocení, včetně návrhu na mimořádné zvýšení odškodnění soudem ve výši 54.000,- Kč. Dalším podáním ze dne 3. 12. 2008 stěžovatelka navrhla zvýšení tohoto nároku na 376.800,- Kč. S ohledem na shora uvedené nelze dovodit, že by nárok stěžovatelky na mimořádné zvýšení nároku z bolestného podle § 7 odst. 3 vyhlášky byl promlčen v části přesahující stěžovatelkou původně žalovaných 54.000,- Kč. Krajský soud v Brně a následně i Nejvyšší soud proto pochybily, pokud nepovažovaly stěžovatelčinu žalobu ze dne 10. 4. 2008, doplněnou podáním ze dne 6. 8. 2008, v daném ohledu za dostačující. Ústavní soud má naopak za to, že v uvedených podáních definovaný nárok je zcela dostatečným základem i pro mimořádné zvýšení v částce 93.600,- Kč, tedy šestinásobku, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě své zákonem mu přiznané úvahy (vycházeje z částky 15.600,- Kč za odškodnění bolesti na základě bodového ohodnocení znalcem). Další shora uvedené podání stěžovatelky ze dne 3. 12. 2008 je pak nutno považovat za podklad pro specifikaci žalovaného nároku, nikoli podání, které by z hlediska procesního podléhalo promlčení, a to zejména za situace, kdy soud prvního stupně již vůči základní částce provedl diskreci (viz nález sp. zn. I. ÚS 3367/13).“

Ústavní soud ve svém nálezu nevyhověl všem námitkám stěžovatelky, avšak přisvědčil stěžovatelce v té části ústavní stížnosti, týkající se promlčení nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, ve které stěžovatelka poukazovala na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 3367/13:

„Ze závěrů obsažených v citovaném nálezu vyplývá, že nárok poškozeného na mimořádné zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky, není v části přesahující původně poškozeným žalovanou částku promlčen, pokud je v žalobě vyčíslena základní výše dané náhrady dostatečně, a je tak základem i pro mimořádné zvýšení, k němuž může soud dospět na základě své zákonem mu přiznané úvahy. Další podání a vypracované znalecké posudky v těchto případech je pak nutno považovat za podklady pro specifikaci žalovaných nároků, nikoli podání, která by z hlediska procesního podléhala promlčení.“

Právě argumenty vyplývající z uvedeného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3367/13 byly rozhodující pro zrušení rozsudku Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Brně Ústavním soudem. Ústavní soud v odůvodnění odkázal též na nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 2955/10, v němž bylo konstatováno, že z příslušné právní úpravy upravené v § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. vyplývá, že rozhodnutí o mimořádném zvýšení odškodnění bolesti nebo ztížení společenského uplatnění přísluší obecnému soudu, který na základě posouzení všech okolností případu zakládá právo poškozeného na zvýšení náhrady v mezích svého soudcovského uvážení. Z výše uvedeného tak vyplývá, že nárok na mimořádné zvýšení odškodnění bolesti nebo ztížení společenského uplatnění je zcela na úvaze soudu, kterému dává § 7 odst. 3 vyhlášky možnost překročit bodové ohodnocení a přihlédnout k mimořádným okolnostem a k závěru o existenci podmínek pro zvýšení odškodnění může soud dojít též bez návrhu (blíže viz. též nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3367/13).

Nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 1796/16

V uvedeném případě byla stěžovatelce způsobena újma na zdraví v podobě bolesti a ztížení společenského uplatnění, jakož i majetková újma, které stěžovatelka utrpěla při dopravní nehodě. Stěžovatelka svůj nárok na náhradu újmy na zdraví řádně uplatnila žalobou u soudu prvního stupně, kde požadovala náhradu za bolest ve výši 195.360,- Kč. Odvolací soud shledal s ohledem na zvláště obtížné a bolestivé způsoby léčení stěžovatelky (několikadenní bezvědomí, mnoho operací v obličejové části a ústní dutině, tracheotomie, zhmoždění stěny hrudníku, traumatický pneumotorax a kontuze plic, zánětlivé komplikace několika zranění), důvod pro navýšení základního bodového hodnocení bolestného (které představovalo částku 127.920,- Kč) ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky, a to na trojnásobek bodové hodnoty – tedy na 383.760,- Kč. Podle Ústavního soudu však odvolací soud zásadně pochybil, když dospěl k závěru, že při postupu podle § 7 odst. 3 vyhlášky byl vázán žalobou stěžovatelky, a z tohoto důvodu vyhověl žalobě pouze co do stěžovatelkou nárokované částky ve výši 195.360,- Kč. Ústavní soud dospěl k názoru, že v žalobě definovaný nárok představuje dostatečný základ i pro mimořádné zvýšení na trojnásobek bodového hodnocení dle vyhlášky č. 440/2001 Sb. (tedy 383.760,- Kč), k němuž došel již soud prvního stupně na základě své zákonem mu přiznané úvahy postupem podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. K samotné aplikaci ust. § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se pak Ústavní soud v nálezu vyjádřil následovně:

„Jak již Ústavní soud konstatoval ve svém nálezu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 2955/10, z příslušné právní úpravy § 7 odst. 3 vyhlášky vyplývá, že rozhodnutí o mimořádném zvýšení odškodnění bolesti nebo ztížení společenského uplatnění přísluší soudu, který na základě posouzení všech okolností případu konstituuje právo poškozeného na zvýšení náhrady v mezích svého soudcovského uvážení, přičemž § 7 odst. 3 vyhlášky je normou s relativně neurčitou hypotézou, umožňující soudu posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za újmu na zdraví je v konkrétním případě přiměřené. Proto podřazení postupu podle § 7 odst. 3 vyhlášky pod výjimku podle § 153 odst. 2 občanského soudního řádu – které implicitně vyplývá ze závěru Ústavního soudu obsaženého v nálezu sp. zn. I. ÚS 3367/13 – odpovídá shora uvedeným charakteristickým rysům případů, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Tento výklad, umožňující v případě postupu podle § 7 odst. 3 vyhlášky překročit celkovou částku, jejíhož přisouzení se žalobce domáhal, považuje Ústavní soud za ústavně souladný a naplňující požadavky na přiznání náhrady škody z titulu újmy na zdraví ve smyslu judikatury Ústavního soudu, podle které musí soudy z hlediska ochrany ústavnosti dbát o to, aby přiznaná výše náhrady újmy na zdraví byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou újmou existoval vztah přiměřenosti (např. nález ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 2955/10).“

Závěrem lze jen kvitovat vzrůstající konzistenci rozhodovací praxe Ústavního soudu, jež přispívá ke zvyšování právní jistoty v tak složité právní oblasti, jakou je problematika náhrady nemajetkové újmy na zdraví.